Vědecký oběžník 4/24 - O nemocné mysli
J. R. R. Tolkien kdysi napsal, že o temnotě je dobré mluvit, když je kolem světlo. Venku svítí slunce, pojďme si tedy posvítit na temnotu mysli a povídat si o vnitřních démonech.
Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, tmavé a mrzké studené měsíce jsou zdá se již za námi, takže na vás ze šuplete můžu konečně vytáhnout ono chmurné téma, o kterém se mluví častokrát skrz prsty. Depresi.
Pořád se ještě setkávám s postojem “Nepůjdu k psychologovi, nejsem přece blázen!”. Když jsem k němu chodila já, tak jsem s úsměvem říkala “Chodím k psychologovi, protože se nechci tím bláznem skutečně stát.” a sledovala soustrastné, ale i podporující, reakce. Naše společnost pořád žije v představě, že říct si o pomoc a přiznat psychické problémy je ostudné a nevhodné. Přitom pokud začneme tyto problémy včas řešit terapií, nejen, že máme poměrně velkou šanci na to se z nich zase vyhrabat, ale předejdeme tomu, že se z nich stane problém ještě závažnější. Nemocná mysl nás totiž může dovést k nemoci těla a chronickým problémům, jichž se jen tak nezbavíme. Když moje mysl stonala, rozvinula se u mne mimojiné autoimunitní nemoc štítné žlázy a tělo těžce chřadlo. Díky pomocným rukám vlídných terapeutek jsem našla cestu zpátky do barev života a spolu s ní se mi podařilo dostat nemoci mysli i své fyzické schránky pod kontrolu tak, že už neškodí. Vyčkávají, jestli je zas někdy pustím ke kormidlu. Jsem za ně vlastně ráda — jsou tím vykřičníkem dávajícím najevo, abych zas nezašla do tmy, kam už nechci.
Bylo by na tomto světě mileji, kdybychom přiznali vnitřním démonům ostatních stejnou vážnou nálepku, jakou dáváme nemocím našich těl, a nedívali se na lidi psychicky strádající jako na hypochondry, kteří už nevědí, co se životem (a ideálně by si “zasloužili pořádně proplesknout, to by je probralo, panečku!”).
Dnešní Oběžník je věnován všem, kteří se naučili se svými démon kráčet bok po boku, a těm, kteří s nimi teď bojují. Jste skvělí, nevzdávejte se. A nenechte se srazit ještě více do tmy. Nikdo nedokáže tomu druhému pohlédnout do hlavy, nechodil v jeho botách, neviděl jeho očima, neslyšel jeho ušima, nezažil jeho bolest a strach. Jak jednoduché je soudit, jak těžké je snažit se pochopit.
Tápání ve tmě
To, že má deprese a úzkost mnoho podob a projevů, se ví dlouho, přesto však vědci stále dumají nad její příčinou. Předpoklad, že za vším stojí hladina hormonu serotoninu nebo jeho aktivita, se ukázal jako mylný. Podle obří souhrnné studie v roku 2022, která zmapovala několik desetiletí výzkumů, neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o tom, že je deprese způsobena poruchami serotoninu. Tato teorie chemické nerovnováhy kralovala ve světě především v 90. letech minulého století, kdy díky tomu prudce vzrostlo užívání antidepresiv. Jak se však ukazuje, antidepresiva zaměřená na serotonin nemusí být v mnoha případech pro léčbu depresivních stavů vhodná. Autoři studie dokonce vznesli hypotézu, že by dlouhodobé užívání antidepresiv zvyšujících množství serotoninu v těle mohlo ovlivnit vlastní vnitřní produkci serotoninu v mozku a v konečném důsledku ji ještě více snížit. Tuto hypotézu nyní důkladně zkoumají a zároveň doporučují i výzkum v oblasti psychoterapeutické poradenské léčby deprese kombinované s cvičením, mezilidským kontaktem a snižováním stresu praktikováním tzv. mindfulness — tedy všímání si času tady a teď a zaměřování se na aktuální činnost. Jednu. Zahoďte multitasking do koše.
***
Jak vidíte, deprese není něco, co by vyřešila jedna pilulka. Je to komplexní problém vyžadující komplexní přístup léčby. A ta léčba netrvá den, týden, ani měsíc. Je to běh na dlouhou trať a každý běží jinou trasou. Představa, že by všichni dostali stejnou pilulku a naráz by se jim v temnotě hlav rozsvítilo světlo, je utopická. Zvláště ve světle loňských výsledků studie popisující nový typ deprese, tzv. kognitivní biotyp. Postihuje zhruba čtvrtinu pacientů a klasická léčba antidepresivy cílenými na serotonin má na něj menší účinek. Lidé trpící tímto typem deprese mají potíže s plánováním, sebekontrolou, spánkem a soustředěním. Dá se odhalit pomocí funkční magnetické rezonance, protože jsou na ní patrné změny částí mozku, jež mají zmíněné činnosti na starosti. Zaměření se na terapii problémů kognitivních funkcí pomocí méně užívaných antidepresiv nebo jiné léčby má dle vědců větší naději na úspěch a může pomoci pacientům vrátit se rychleji do života.
Cesty na světlo
Čím dál častěji se zraky a zvědavost vědců ubírají cestami alternativních a podpůrných terapií včetně výzkumu východních léčiv a přístupů. Od ajurvédy po bylinky čínských mudrců. A nejen to. Vědecký tým z Univerzity v Georgii sledoval pozitivní vliv hry mahjong na duševní zdraví a snížení míry deprese u Číňanů ve středním a vyšším věku žijících ve městech (vesnice podobný trend neukázaly pravděpodobně kvůli tomu, že je tam tato hra spojena s hazardním — a tedy stresujícím — chováním). Potvrdil tak pozorování z jiných zemí, že sociální interakce má pozitivní vliv na naši vnitřní pohodu bez ohledu na to, zda žijeme v zemi vyspělé či rozvojové.
***
O tom, že je pro lidi trpící depresí podstatný mezilidský kontakt píší i vědci z Ohia. Častý předpoklad, že jsou tito lidé pro chod světa nefunkční, protože mají svoje starosti, není na místě. Sobě možná pomoci v danou chvíli nedokáží, zato je ale pro ně cenná možnost pomáhat ostatním. Samotný fakt, že jsou potřební a užiteční pro svou komunitu, jim pomáhá lépe zvládat své vnitřní boje a přispívá k jejich zotavení. Jakýkoli drobný skutek a projev laskavosti, který jim umožníte udělat, může mít v jejich tmách velký význam. Pozor, neplést s tím, že dotyčného “vytáhnete mezi lidi”. Takto to nefunguje. Skutečné zapojení do ruchu okolního světa je cestou z chmurných koutů hlavy. Třeba žádost o pomoc s pečením sušenek spojená s projevem vděčnosti. Tuhle terapii zvládne každý z nás a nepotřebujeme na to tituly ze studií.
Chcete-li svou pomocnou roli ještě více rozvinout, vezměte svého chmurného druha pod křídlo a vyražte spolu třeba na procházku. Fyzická aktivita je prý až 1,5krát účinnější než antidepresiva. Ne nadarmo se vědci snaží vměstnat pohyb do schválených metod léčby deprese. Pomáhá srážet příznaky deprese na kolena, dává na frak úzkostem, ale i stresu. Výzkum ukázal u pacientů zlepšení už v rámci 12 týdnů a věřte mi, když vám říkám, že to je sakra rychlý pokrok. Delší cvičení s vyšší intenzitou mělo nejlepší výsledky než střední a mírná zátěž, přičemž mezi testované aktivity patřily mimo chůze i pilates nebo jóga. Jedná se o první studii, která hodnotila všechny typy fyzické aktivity a jejich vliv na depresi, úzkost a psychické potíže u všech skupin dospělé populace.
Zapomenutí a přehlížené
Jsou chvíle, kdy se z radostných pocitů spojených s narozením potomka může stát čas extrémního strachu, úzkostí a výčitek. A nejsou to ojedinělé případy. Poporodní deprese je pojem, který je v naší společnosti stále zlehčován a internetem proudí vtípky o tom, jak si teď ženy nemají na co stěžovat, že se jim s pračkou a podobnými výdobytky moderní techniky žije o mnoho lépe než dřív. Víte, ono to ale není o pračce… Pro mnoho prvopečených rodičů je to první okamžik v životě, kdy drží v náručí něco tak malého a nevinného. A musí to udržet naživu. Šok, panika, nedůvěra, frustrace, únava, osamění. Společníci na cestách i necestách počátků rodičovství. Píšu rodičovství, protože poporodní deprese se nevyskytuje jen u matek. I když s menším rizikem, může postihovat i otce. Vzájemné soužití a propojení mezi otcem a matkou má vliv i na jejich společné duševní zdraví, které je dobré podpořit u obou zároveň. Naneštěstí na poporodní depresi u otců se lidi neptají, i když i oni by potřebovali častokrát pod tíhou rodičovských a partnerských povinností podpořit. Pokud totiž do deprese upadne otec, pak s sebou s největší pravděpodobností stáhne i matku, která je jí sama ohrožena. Výzkumy navíc ukazují, že rozpoznat poporodní depresi u mužů je dvakrát tak těžké než u žen. Většinou je vše svedeno na únavu a stres.
****
Úzké propojení mezi matkou a dítětem, které bývá ve většině případů pro dítě první a nejsilnější bezpečnou vztahovou vazbou, je zároveň spojeno s vysokým rizikem přenosu negativních dopadů deprese matky na dítě. I mírná deprese matky může vést k horšímu vývoji dětských emočních reakcí. Dítě se od matky a svých nejbližších učí zpracovávat vjemy okolního světa a reagovat na ně. Pokud matka nebo oba rodiče sami bojují s emoční nerovnováhou a depresivními stavy, je dítě ohroženo budoucími psychickými problémy. Toto podpořila ještě další studie popisující narušení vyladění emočních stavů mezi stresovanou matkou a dítětem. Za normálních okolností jsou matka a dítě vysoce vyladěni na emoční hladinu jeden druhého. Narušení tohoto vyladění vede k abnormálním reakcím matky na dítě a může blokovat její citlivost vůči dítěti.
Zajímavé pro mne bylo zjištění, že má na vznik poporodní deprese u matek vliv i pohlaví jejich dítěte. Pokud se jim narodí syn, zvedá se riziko vzniku deprese o 79 % v porovnání s tím, když matka porodí dceru. Navíc u žen, které si během porodu proskákaly porodní komplikace je toto riziko až o 174 % vyšší než u žen, jež prožily bezproblémový porod. Autoři studie popisují, že poporodní depresi se dá předejít poskytnutím včasné podpory a pomoci ohroženým ženám. Krom zmiňovaných k nim patří například i ženy, jež si v minulosti prošly poruchou příjmu potravy — i kdyby to bylo před mnoha lety v období dospívání. Pravděpodobnost výskytu příznaků deprese během těhotenství, ale i během 18 let po porodu, je u nich v porovnání s ostatními vyšší.
Pozitivní je, že se vědcům podařilo definovat faktory, jež se mohou využít v léčebných postupech, když už matky depresí trpí. Na základě nich se dá předpovědět, jak se bude jejich stav vyvíjet během 12 měsíců po porodu — zda se stav ženy časem bude zlepšovat, částečně zlepšovat, nebo je zde riziko přechodu jejího stavu do chronického onemocnění. Díky tomu lze přizpůsobit léčbu matkám na míru a zajistit jim tak maximální možnou šanci na uzdravení.
Ti po nás
Na problematiku dětské psychiky a její křehkosti se naštěstí v posledních letech upírá čím dál více pohledů. Podpůrné skupiny pro rodiče s dětmi trpícími úzkostmi a depresí, pečující psychterapeutické programy zahrnující výtvarné tvoření či bytí se zvířaty a další skvělé počiny rostou kolem jako houby po dešti. Jen houšť, jen houšť.
Ze zahraničních studií zaměřených na psychiku dětí a dospívajících mne zaujaly práce na téma zvýšené psychické zátěže a z toho plynoucího zvýšeného rizika depresivních a úzkostných stavů u vysokoškoláků. Třeba tato anglická studie popisuje rozdíly mezi čerstvými vysokoškolskými studenty a jejich nestudujícími vrstevníky, co do míry psychických problémů. Výsledek výzkumu vědce znepokojil, protože předpoklad byl přesně obrácený — tedy že studující pocházejí z lepších poměrů a zázemí, tudíž by na tom měli být psychicky lépe. Ruku na srdce, mne to nepřekvapilo. Znám nemálo kolegů, kteří svá studia přežili ruku v ruce s antidepresivy nebo lahví alkoholu, jež některým už bohužel v té ruce setrvala. Jsem ráda, že se o tom začíná mluvit hlasitěji než šeptem.
***
Pamatujete si svá středoškolská léta? A byli jste spíše “mladiství intelektuálové” s knihami a čajem, nebo “živly pro každou srandu” prožívající románky mládí a víkendové párty? Dosavadní předpoklad, že “chodit s někým” během dospívání je normální a žádoucí projev chování dospívajícího, který je nutný pro jeho emocionální a sociální růst, je podle vědců mylný. Teenageři, kteří romantické vztahy během střední školy neprožívali měli menší riziko vzniku deprese, dobré sociální dovednosti a dařilo se jim stejně, nebo dokonce lépe, než těm, jež si romance dopřávali. Obojí je v pořádku. To, že se někdo v dospívání rozhodne nechodit do společnosti a nevyhledávat vztahy, není společensky nepřizpůsobivé chování. Je to jen jiná cesta normálního zdravého vývoje. Ulevilo se vám? Mne ano. Doteď jsem žila s tím, že jsem byla pokažený teenager, který se úplně nevyvedl.
Kouzelné babičky žijí i dnes!
~ Táňa Horynová
Představuji vám kouzelnou babičku současnosti — jmenuje se Artemis Simopoulos. Narodila se v Řecku, ale vyrostla a vystudovala v USA. Teď v dubnu oslavila 91. narozeniny. Povím vám, jak jsme se poznaly.
Psal se rok 2018. V červnu jsme si celá rodina udělali náš první test chronického zánětu. Jde o analýzu buněčných membrán červených krvinek, které se skládají z mastných kyselin. A poměr dvou z nich, omega-6 ku omega-3, představuje indikátor zánětlivých procesů v organismu, nebo-li neschopnost těla se účině vůči nim bránit. Přestože jsme jedli téměř středozemskou stravu, naše výsledky byly velmi špatné. Začali jsme s nápravou.
Během pár měsíců nám děti doma doslova rozkvetly, zejména ten nejmladší, který býval často nemocný a teď z něj sálalo zdraví. Postupně jsme i my dospělí začali detekovat změny, akorát jsme nechápali, co se to s námi děje. A tak jsme poprvé začala anglicky Googlit: omega-6 omega-3 ratio + něco z toho, co se změnilo.
Úplně první odkaz měl nadpis: důležitost poměru esenciálních mastných kyselin omega-6/omega-3 a vedl na PubMed. Ideální. Proklikla jsem a přečetla šokující abstrakt. Ve snu mě nenapadlo, s čím vším tenhle poměr souvisí. Autorkou byla A P Simopoulos. Proklikla jsem na její jméno a padaly na mne další informační klenoty. 15 stránek publikací.
Později jsem si vyhledala informace přímo o ní. Našla jsem rozhovor a zaujalo mě, že dělá něco, co dnes považuji v západním světě za nemožné: drží si onen zmiňovaný poměr 1:1. Asi umí kouzlit.
Fast forward 2023. Artemis slaví 90. narozeniny. Risknu to a napíšu o ní na Facebooku s označením jejího jména. Objevilo se srdíčko. Taktéž u zprávy na Messengeru. A tak kouknu na Google, na čem teď Artemis pracuje. Naposledy to byla souvislost chronického zánětu a obezity, ale nějakou dobu jsem ji nesledovala. Ona stále publikuje! Poslední práce se týkají spojitosti výživy, zánětu a COVID-19.
Tehdy mi to došlo: takhle si představuji stáří. Takhle má vypadat ta dlouhověkost — věnovat se i dál tomu, co miluji. Ať už je to věda nebo cokoliv jiného.
I letos jsem jí přála k narozeninám, i letos mi to osrdíčkovala. Pokud mluvíte anglicky, doporučuji tento její nový podcast o vlivu výživy na zdraví, kde vychází ze svých mnohaletých výzkumů. Kromě detailů o zánětlivých mastných kyselinách se dozvíte o tom, co s naším mozkem dělá fruktóza, proč nám některé rostlinné oleje dělají dobře a jiné ne, nebo co si tato zkušená vědkyně myslí o bílkovinách v masových náhražkách. Ale především uvidíte v přímém přenosu, že lidský mozek může někomu v 91 letech fungovat lépe než mnohým třicetiletým.
Věk je jenom číslo. Tahle kouzelná babička je totiž skutečná!
Střípky poznámek
🫘 Libo-li oříšky, semínka, luštěniny nebo naopak živočišné produkty? V tom všem je schovaná jedna drobná aminokyselina, kterou si naše tělo samo neumí vyrobit. Jmenuje se tryptofan a holduje mu mimo jiné i náš střevní mikrobiom, který ho rozkládá na drobnější látky. Několik z nich si pak vezme místo v nedalekých receptorech na sliznici střeva a tam si vesele vegetí, snižuje výrobu jisté regulační bílkoviny a zaclání. Komu? Patogenní bakterii E. coli, která se bez přítomnosti oné bílkoviny nedokáže přichytit na střevní sliznici a způsobit infekci. Žádná horečka, žádné křeče, krvácení nebo třeba selhání ledvin. Jak přesně zmiňovaný receptor (který byl dříve znám jen jako receptor hormononu dopaminu v centrální nervové soustavě) pracuje ve střevě se ještě neví. Vědci nad tím usilovně bádají.
🐬 Věděli jste, že existuje pět druhů ozubených kytovců, které spolu s námi lidmi patří mezi jediné savce procházející menopauzou? Já to do nedávna netušila. Přečíst si o tom blíže můžete tady. Zajímavý vědecký počin. Samice těchto kytovců prý díky menopauze žijí asi o 40 let (!!!) déle než samice jiných kytovců podobné velikosti (podobné je to i v porovnání se samci). Mohou se tak starat déle o své děti a vnoučata. Očividně máme s velrybami podobnější styl života, než jsme si dosud mysleli. Takže dámy, až se budete potýkat s menopauzou vězte, že v tom nejste samy. Po boku vám stojí samice kulohlavce Sieboldova, nepravých kosatek, kosatek dravých, narvalů a běluh. Docela cool společnost. (Pozor, nejedná se o velryby, ty patří mezi kosticovce a loví plankton a drobné breberky. Ozubení kytovci jsou dravci. Kosatka dravá má sice v angličtině oblíbený název “killer whale”, který se však vědci snaží laiky přeučit na název “orca”. Ona totiž kosatka patří mezi delfíny a ne velryby…)
👫 Vedle menopauzy se od svých chlapských protějšků lišíme ještě kilometrem dalších věcí. Mimo jiné i spánkem, cirkadiánními rytmy (tj. vnitřními hodinami) a metabolismem. Pokud tedy trpíme poruchami některého ze zmíněných procesů, je dobré volit léčbu podle našeho pohlaví, protože muži i ženy reagují na zvolené léčebné postupy odlišně. Ženy trpí na výkyvy v kvalitě spánku a na nespavost mnohem častěji než muži. Potíže se spánkem jsou pak spojeny s vyšším rizikem úzkostí a depresivních stavů, kterými ženy trpí tedy logicky více než muži. Spolu s tím jde ruku v ruce vyšší riziko poruch příjmu potravy i vzniku syndromu neklidných nohou. Studie ze spánkových laboratoří přitom ukazují, že ženy spí déle než muži. Kromě výše zmíněného jsou i naše cirkadiánní rytmy jiné — u žen je prý cirkadiánní cyklus asi o 6 minut kratší než u mužů. Muži mají tedy tendenci k pozdějšímu chronotypu a často preferují pozdější usínání i vstávání. Také více trpí, pokud jim něco jejich spánek naruší a tento bol pak nejčastěji zahánějí jídlem. Obecně je nedostatek spánku spojen s vyšším rizikem obezity v důsledku emočního zajídání vzniklého stresu.
🕰 U cirkadiánních rytmů si ještě chvilku pobudeme. Podle nedávné studie ovlivňují cirkadiánní výkyvy účinnost léků. Jestli si daný lék zobnete ráno nebo třeba až večer nemusí mít stejný efekt, protože metabolismus jeho odbourávání v játrech se v různou denní dobu může lišit. Pod kontrolou cirkadiánních rytmů je prý více než 300 jaterních genů. Autoři studie se nyní snaží popsat tyto vlivy a vytvořit díky tomu lepší dávkovací schémata pro současná léčiva, která by se tak mohla podávat v dobu, kdy jsou tělem nejlépe vstřebávána a mají nejmenší vedlejší účinky. Mimo to se taky ukázalo, že spousta ze zmíněných genů je provázána s reakcí na infekci a játra jsou tak na ni náchylnější v závislosti na denní době.
🧫 O tom, že umíme využívat bakteriální pracanty ke kdečemu, asi víte. Ale slyšeli jste už o umělé kůži vyráběné bakteriemi, která se navíc sama černě barví? Pěstování mikrobů k výrobě udržitelných textilií a barviv je poslední roky na vzestupu, ale tenhleten majstrštyk, kdy se spojilo obojí do jednoho, tak ten tu ještě nebyl. Vědcům se podařilo upravit bakteriální dělníky tak, aby vyráběli jak materiál, tak barvivo. Už z výsledného materiálu dokonce vznikly i prototypy bot a peněženky. Přitom samotná výroba této umělé veganské kůže vydává jen nepatrné množství emisí uhlíku, a vyžaduje malé množství vody, půdy a času v porovnání s konvenční výrobou kůže a kožených výrobků (a taky u toho nezabučí ani jedna kravička). Bonusem je to, že se tento typ textilie umí rozložit bez uvolnění toxických látek do prostředí. Vědci si momentálně hrají s barvičkami a snaží se svůj výtvor posouvat dál a dál, aby tak lidem přiblížili ekologicky udržitelnou módu.
❄️ A teď se mrknem na starou známou plastokalypsu, o které tu sem tam píšu a jen tak nepřestanu. Protože JE to problém a je třeba ho řešit. Zrušení plastových brček tomu opravdu nepomůže (navíc jsem vám už popisovala, že jsou nová papírová brčka našemu zdraví i přírodě škodlivá, takže jsme se moc neposunuli). Za poslední roky se mikroplasty našly snad ve všem — od vod, přes zvířata až po naše vnitřní orgány včetně našich nenarozených dětí v děloze. Každý týden se nám do těla dostane tolik mikroplastů, že by se z toho dala poskládat kreditní karta včetně embossingu a všech kudrlinek okolo. Vědci se teď zaměřili na to, co dělají tyto částice v našich tělech. Dýcháme je, jíme je, pijeme je každý den. Navíc se mohou prý toxické látky z mikroplastů vstřebávat do těla i kůží. Studie na myších, která trvala 4 týdny, ukázala, že jsou mikroplasty schopny dostat se ze střev do ledvin, jater ale i mozku. Tam potom mění tkáňový metabolismus, ovlivňují imunitní systém, způsobují záněty a vůbec — není to dobrý. A teď si představte, co to může udělat s našimi těly, když jsme mikroplastům vystaveni prakticky pořád. Autoři studie se vrhli na výzkum toho, jak ovlivňuje vstřebávání mikroplastů potrava a jestli to s ní dokážeme aspoň trochu zachránit. Mikroplasty totiž mění i náš střevní mikrobiom a jeho složení.
Zde končí mé vyprávění, těším se příště na přečtení.
Mějte se krásně a nikdy se nepřestávejte ptát!
Krásný večer vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
Kde ještě najdete moje písmenka či osobu a s čím vám mohu pomoci?
🧭 Kreativní léčebna – pomáhám tvůrcům vymotat se ze slepých uliček a najít zpět cestu do kreativity, narovnávám složitosti v textech a pomáhám s obsahovým psaním
🎨 Kreativní dílna – tvořím ilustrace a akvarelovou krásu kořeněnou tuší
🌏 Světy v nás – učím a přednáším o tajích našeho imunitního systému
📚 Nakladatelství Lelkárna – spolutvořím maličké nakladatelství pro malé velké spisovatele
📰 Tvůrcovské noviny – pomáhám tvořit každoměsíční povídání o životech tvořivých duší, jejich díle a lásce k němu.
📻 Tvůrcovské rádio – vyprávíme spolu s dalšími tvůrci své příběhy světu.
🧚♀️ Creació – střežím prostor pro neviděné tvůrce a pomáhám jim být slyšet.
🦦 Nadační fond Tišina – spolutvořím vesnici a záchytnou síť pro ty, jež mají pocit, že padají a potřebují oporu.
🏺 Nebo si spolu můžeme pokecat nad šálkem vašeho oblíbeného nápoje. Najdete mne všude tam, kde mají dobrý čaj. Jen mi dejte na mail echo, že se chcete vidět. Můj mozkový přijímač je sice vyladěn na jemnou percepci, leč chytat telepatické zprávy ještě neumí.
Pokud se vám Vědecký oběžník líbí, můžete mu dát srdíčko. Případně mne můžete pozvat na čaj a povídání v nějaké dobré čajovně nebo kavárně.